Buldok-Tým

Sobota 22.3.

"Běh ker teamu"

Probouzejí mě šimráním sluníčkové paprsky, vstává se mi báječně a jak by ne, když svítí oskar a nepadá sníh, jak bylo původně avizováno. Po snídani vyrážím na můj třetí závod do Chuchle, kde mě čeká Martin Singr (Oslík), nabírám ho na zastávce a vyrážíme směr Chuchelský háj.

Po odebrání startovního čísla se jdeme proběhnutím zahřát, dáváme jedno kolo tratě, abych se náhodou neztratil jako na vysočině, až mi všichni utečou  . Dáváme abecedu, rozcvičení, strečink a hurá na start. po startovacím výstřelu se rozbýhám a ocitám se v první polovině startovacího pole,který čítá 131 závodníků. První kilák jsem se nechal strhnout a trochu jsem to napálil. Byla to chyba, po druhém kilometru jsem začal ztrácet a pomaličku jsem se začal propadat běžícím polem až na samý konec. Běželo se tři kola a to převážně lesním terénem, délka jednoho kola byla 2800 metrů.Celkem se běželo 8550 metrů. Z toho víc jak půlka byla do kopce a kilák před cílem byl do slušného stoupání, který prověřil nejednoho závodníka.

V druhém kole běžím za běžcem, který mě před koncem prvního kola předběhl a já mu to chci vrátit a nechat ho za sebou na posledním místě. Byl to můj cíl, který jsem si dal před vyběhnutím v tomhletom závodě.

Do třetího kola vbíhám a přede mnou v dáli vidím soupeře, vedle mě už vyklusává kamarád  oslík , který už má závod za sebou, z auta bere foťák a přiběhne mě k cíli vyfotit. Já mezi tím začínám zrychlovat, po mírném kopečku sbíhám z kopce dolů a soupeře přede mnou nevidím, po chvíli je ovšem přede mnou, snažím se zrychlovat . Po půlce posledního kola vbíhám do náročného kopce za povzbuzování ostatních běžců, kteří již vyklusávají. Na stromech jsou kilometry, zjišťuji, že na soupeře ztrácím půl kilometru, říkám si teď nebo nikdy. Jsem unavený, bolí mě svaly na nohách a s dechem to není dvakrát dobré, přesto se kousnu a najdu v těle nějaký ten zbytek energie. Po mohutném výkřiku "běž, buldoku běž" ( přede mnou vyklusávající běžci se leknou tak, že padají do příkopu )  do toho peru co se dá a po chvíli předbíhám soupeře a stahuji půlkilometrový náskok. Bohužel zpomaluji a protože začíná stávkovat dech, srdce buší ostošest a nohy stuhly jako kámen v tu chvíli mě předbíhá soupeř podruhé  a já se naštval jako správný buldok, opět jsem zařval, posílilo mě to natolik že se rozbíhám ala sprint do kopce před cílem, ještě si párkrát zakřičím, všechno táhnu silou své vůle, tedˇ je to jen o bolesti a nejen svalů. Přidává se píchání v boku, bolest hlavy a srdce buší tak, že plíce nestíhají, snažím se to vyrovnat křikem, do cíle vbíhám jako vítěz, překonal jsem sám sebe a na cílové čáře jsem si pěkně zakřičel " jsem vítěz ".

Doběhl jsem ve skvělém čase 51:55, jakožto třetí od konce, později jsem se dozvěděl, že za mnou běží ještě jeden veterán. Po doběhnutí nestačím s dechem, točí se mi hlava, klátím se k zemi, přibíhají ke mě nějací běžci a ptají se, jestli jsem Ok, já jim nemůžu ani odpovědět, ale ukazuji . Po nějaké době vstávám a zjišťuji, že jsem v třetím kole zrychlil tak, že Oslík nestihl od auta s foťákem doběhnout včas a vyfotit mě v cíli. Nevadí, své předsevzetí jsem splnil. A to nedoběhnout poslední.

A z toho plyne to, za čím si stojím celý život " že když se chce, tak to jde "

Zdenek Buldok